Myslivecké pojmenování

• samec: vlk; samice: vlčice; mládě: vlče
• Mysliveckou mluvu si můžete přečíst na tomto odkazu.
• O historii lovu se dozvíte více zde.

Postupná domestikace vlka obecného vedla ke vzniku poddruhu a to psa domácího (Canis lupus familiaris). V dřívějších dobách byl rozšířen po celé severní polokouli. Dnes je jeho výskyt značně omezen a na mnoha místech byl zcela vyhuben. U nás vlk nežije stále, v tuhých zimách se k nám vyjímečně zatoulá ze Slovenska nebo Polska. Pokud porovnáme vlka s velmi podobným německým ovčákem, je třeba říci, že vlk je silnější a větší. Dosahuje hmotnosti až do 70 kg, což je dvojnásobek hmotnosti průměrného německého ovčáka. Tělo mívá délku do 150 cm. Oháňka bývá dlouhá do 60 cm a výška v kohoutku může být až 85 cm. Zadní část těla je asi o 10 cm nižší. Vlčice bývají menší. Vlk má mohutnější a širší hlavu.

Huňatou oháňku nosí svisle nebo šikmo spuštěnou dolů, zatímco pes mívá ocas ve vodorovné poloze nebo mírně stočený vzhůru. Zbarvení srsti je šedohnědé v různých odstínech, se žlutým až rezavým nádechem na bocích těla. Hřbet má tmavší, s delší srstí. Také na krku je srst delší a tvoří hřívu. Spodek těla a i vnitřní strany nohou jsou nažloutlé. Nohy jsou silné a svalnaté. Ne nadarmo se říká, že vlka "živí nohy". Za potravou dokáže jít denně až 70 km. Pohybuje se krokem, někdy klusem a při nahánění kořisti cvalem. Vlčí stopa je úzká, štíhlá, vpředu kuželovitě zahrocená. Vlk stoupá vždy zadní tlapou přesně do stopy tlapy přední, a tak jsou vlastně všechny stopy na jedné čáře. Vlci žijí společensky ve smečkách, kde vládne přísná hierarchie. Každý jedinec zná své postavení ve smečce a podle toho se i chová. V čele rodinné smečky stojí rodičovský pár, který žije v trvalém svazku po celý život. Pokud jeden z partnerů uhyne, rodinná smečka se rozpadá a žijící partner zůstává osamělý. V rodinné smečce žijí mláďata posledních dvou generací.

Každá smečka má své teritorium, kde se zdržuje a loví. Zabírá okruh 40 km i více. Vlci si ho značkují trusem a močí, kterým postřikují kmeny stromů nebo vyvýšeniny ve volném terénu. Při toulkách smečku vede stará vlčice. Hned za ní v husí řadě jdou letošní, pak loňská vlčata a nakonec starý vlk. Když na sebe narazí dvě konkurenční smečky, rodinná smečka si brání své teritorium. Vzájemná rvačka často končí smrtí slabších jedinců. Jiným typem jsou potulující se smečky. Tvoří je mladí, ještě nespáření vlci, kteří již opustili rodinné smečky a také osamělí staří vlci, pokud nežijí samotářsky. Toulavé smečky se při vzájemném setkání tolerují a rozcházejí se bez boje. Při lovu vede smečku starý vlk, ale je zde určitá dělba úkolů. Mladí vlci obvykle zvěř pronásledují a starší nadbíháním vyčkávají, aby ji pak prudkým útokem z boku napadli. Obvykle se ji zakousnou do krku a do břicha a pak ji uhryžou až k smrti. Nejsnadněji vlk loví v zimě při vysokém sněhu. Tehdy se sníh pod stopami pronásledované zvěře prolamuje a ztěžuje její útěk. V takových případech padá za oběť vlkům i zdravá spárkatá zvěř. Vlci při pronásledování zvěře už po pár stovkách metrů zjistí, v jaké kondici zvěř je. Pokud je v kondici dobré, většinou přestanou s dalším štvaním. Mají výborný čich i sluch a navzájem se dorozumívají vytím, které je slyšet velmi daleko. Silný chrup jim umožňuje zkonzumovat i ty nejsilnější kosti. Jeden vlk ročně zkonzumuje až 800 kg masité potravy. Jeho potravou kromě spárkaté zvěře jsou i lišky, psi, králíci, drobní hlodavci, ptáci hnízdící na zemi, žáby a větší brouci. Z domácích zvířat napadá ovce, kozy, koně, skot a veškerou domácí drůbež. Nepohrdne však ani zdechlinami. Vlk má v přírodě udržovat rovnováhu. Plní tak roli selektivní i sanitární. Z rostlinné potravy si pochutná na lesním ovoci a v nouzi žere i kukuřici a brambory. V posledních dvou zimních měsících se vlci párují a rodičovský pár se odděluje od své smečky.

Oddělují se i pohlavně dospělí jedinci a pokud nevytvoří rodičovský pár, přidávají se k potulným smečkám. Jelikož samic bývá méně, samci urputně bojují o jejich přízeň. Po skončení páření se opět přidávají k rodičům jejich mláďata. Vlčice si pak připraví doupě pod vyvráceným stromem, případně v těžko přístupných skalních děrách nebo v houštinách. Vystýlá ho obvykle mechem a listím. Zde po 9 týdnech vrhá 3 až 10 vlčat. Hmotnost mláděte je 300 až 500 g a mají tmavě rezavou srst. Oči se jim otevírají po 10 až 12 dnech. Vlčice je krmí 6 týdnů a dokud jsou malá, vůbec se od nich nevzdaluje. Tehdy se o potravu stará vlk, neloví však v blízkosti doupěte, aby ho neprozradil. Tiše se přikrade ke kořisti a prudkým skokem ji sráží nebo ji rychlým pronásledováním uštve. Vlčata od 5. týdne již přijímají natrávené maso a začínají vycházet z doupěte za dozoru vlčice. Jsou velmi hravá, poštěkávají, honí se a skotačí mezi sebou. Rostou rychle a když se jim rodný brloh stane malým, stěhuje se celá smečka do houštin. Potravu pak shánějí už oba rodiče. Svůj návrat do doupěte oznamují vytím a čekají, zda se jim vlčata ozvou. Když jsou vlčata trochu odrostlá, přivádějí je rodiče k ulovené kořisti. Na podzim už loví spolu s rodiči a staršími sourozenci. Tehdy již dosahují hmotnosti 25 až 30 kg. Úhyn mláďat bývá dost velký, přibližně polovina se dožívá pouze jednoho roku. Mláďata zůstávají v rodinné smečce až do své dospělosti, což je koncem druhého roku. Vlci se v přírodě dožívají 14 až 16 let. Jsou velmi opatrní a lidem se většinou vyhýbají. Loví pouze ve večerních a nočních hodinách, kromě období odchovu mláďat, kdy loví po celý den. Pro jejich velké životní teritorium, toulavou povahu a zmíněné vlastnosti se s nimi člověk v přírodě nesetká často. Přítomnost vlka v revíru poznáme podle stop, zbytků jeho kořisti a daleko se ozývajícím vytím. Kromě člověka nemá v přírodě nepřítele. Nebezpečný může být pro člověka jen zběsilý vlk, který ztrácí přirozený strach z lidí a vniká do obydlených usedlostí.

Foto: Vladislav Šrajbr

        fotobanka.samphotostock.cz