• Mysliveckou mluvu výra si můžete přečíst zde.

Výr velký je naše nejznámější a největší sova. Díky impozantnímu vzhledu, mohutnosti a dravosti je označován za "krále noci" či "nočního orla", což si jako největší evropská sova plně zaslouží. Nad mohutným zobákem září nápadně velké, ohnivě oranžové oči. Prodloužená pírka vytvářejí na hlavě tzv "uši", které mohou být až 9 cm dlouhé. Rozpětím křídel od 160 do 200 cm se vyrovná orlovci říčnímu (Pandion haliaetus) nebo orlovi stepnímu (Aquila nipalensis).

Tělo je dlouhé 59 až 73 cm a hmotnost se pohybuje od 2000 do 3260 g (samec 2000 - 2700; samice 2500 - 3260 gramů). Celé tělo pokrývá jemné, jakoby nadýchané, poměrně dlouhé hnědoskvrnité peří. Na zádech je tmavší a hustší s výraznější kresbou, na břiše světlejší. Nohy s prsty jsou opeřené až po drápy. Zbarvení úspěšně plní ochrannou funkci (mimikry), neboť během dne výr splývá s prostředím, ve kterém odpočívá po nočním lovu.

Právě díky peří je vynikajícím a vražedně tichým letcem. Během toku se výr ozývá hlubokým, houkavým a poměrně příjemně znějícím voláním, které se dá zhruba vyjádřit slabikami "bu - hu" nebo "uhu - hu - uhu - huhu". Výr je věrný svému hnízdišti. Vlastní hnízdo si nikdy nestaví, raději obsadí opuštěná hnízda dravců. Výr hnízdí v podhorských a horských oblastech až do výšky 1000 metrů n. m., ve výklencích nebo na částečně krytých římsách ve skalách a skalních útesech, případně v kamenolomech (i když jsou v provozu), ve zříceninách, ale i v dutinách starých stromů.

Pokud nenajde vhodné hnízdiště ve skalách, zahnízdí i na zemi pod vyvrátí nebo mezi kořenovými náběhy mohutného stromu. Koncem března nebo v dubna, samice v průběhu týdne snese na téměř holý podklad (pouze do mělce vyhrabáné prohlubně) 2 až 4 bílá kulovitá vejce, na kterých sedí 33 až 37 dní. Samec ji nestřídá, nosí jí však potravu.

Samice zahřívá hned první vejce, proto se mláďata líhnou postupně. Na hnízdě bývá ještě asi týden po vylíhnutí posledního mláděte, kde chrání mladé a krmí je úlovky, které přináší samec. To trvá asi 50 dní, dokud mláďata nevyrostou natolik, že mohou opustit hnízdo (i když jejich letové schopnosti jsou zatím bídné). Výr je samotářský pták, který se mimo období rozmnožování vyhýbá i příslušníkům vlastního druhu.

Není to projev vrozené nesnášenlivosti, ale zákonitý důsledek potravinové náročnosti velkého dravce. Lovný areál musí být dostatečně velký, aby výra uživil bez fatálních následků na četnost potenciální kořisti, proto je hustota osídlení velmi řídká a výři hnízdí daleko od sebe. V místech, kde je nabídka potravy výjimečně bohatá, se však loviště výrů mohou překrývat, resp. jednotlivá lovecká teritoria jsou adekvátně menší.

Loví pouze za soumraku a v noci. Kořist, kterou lokalizuje dokonalým sluchem a zrakem, chytá v letu i na zemi. Loví i 15 kilometrů od hnízdiště. V jeho teritoriu před ním není v bezpečí téměř žádný tvor, což dokumentuje analýza velkých 10 až 14 cm dlouhých vývržků.

Vědci v nich identifikovali zbytky různých ptáků: sýkory, drozdy, holuby, straky, vrány, koroptve, bažanty, kachny, lysky, volavky, ale i různých savců: hrabošů, myší, krtků, lasiček, veverek, ježků, ondater, králíků, zajíců i srnčat. V jeho potravě nechybí ani šelmy a dravci, které překvapí během odpočinku nebo spánku: kočky, mladé lišky, káňata, jestřábi, sokoli, sovy aj. Nepohrdne ani obojživelníky a hady, ba ani uhynulou rybou. V jednom hnízdě byl nalezen i kapr.

Uvedení živočichové však představují pouze stručný přehled úlovků výra velkého. Kořist nikdy nekonzumuje na místě, kde ji uloví. Odnáší si ji v pařátech na stálé místo na skále nedaleko hnízda, na tzv. "trhaniště", kde ji částečně oškube, roztrhá na větší kusy a hltá. Podle nálezů pod trhaništěm se dá soudit, že hlavní složkou potravy výra velkého jsou ježci. Je to logické, protože ježek je aktivní také v noci a při hledání kořisti bezstarostně funí a šramotá. Výr ho tedy díky citlivému zraku a sluchu snadno lokalizuje a stiskem dlouhých drápů ho usmrtí.

Z hlediska zemědělství je velmi užitečný, protože loví velké množství drobných hlodavců. Přestože výr loví téměř vše živé co unese, ve skutečnosti to závisí na charakteru krajiny, kde se pak specializuje na určité druhy živočichů, které tvoří podstatnou složku jeho potravy. Například v rovinaté krajině s kulturní stepí jsou v jeho potravě nejvíce zastoupeni drobní savci, vzácněji i ptáci (zejména v blízkosti ptačích kolonií).

Dle dostupnosti těchto živočichů kolísá populační křivka výra velkého, i když jiné potravy může být v jeho lovišti nadbytek. Podle Jirsíka cyklické kolísání populační hladiny drobných hlodavců v troj až čtyřletých intervalech ovlivňuje hnízdění výrů natolik, že v letech populačního minima často ani nezahnízdí. Ing. Vladimír Vítěz, pozdější poradce chovu našeho klubu sokolníků, pozoroval v roce 1964 hnízdo výra skalního nedaleko Nového Města nad Váhem, v době kdy populace hraboše polního a dalších hlodavců gradovala. Výři bez problémů vyvedli dvě mláďata začátkem června. I v zimních měsících měli dostatek potravy, proto v roce 1965 zahnízdili velmi brzy, takže již 3. března byly v hnízdě tři vejce. První mládě se vylíhlo 7. dubna. Rok 1965 se však vyznačoval deštivým počasím, které způsobilo, že drobní hlodavci (myši a hraboši) upadli do populační deprese, takže mláďata krmili zejména křečky. V reakci na takový vývoj v roce 1966 samice snesla jen dvě vejce, ze kterých se vylíhlo jen jedno mládě.

Při první kontrole 14. května našel Ing. Vítěz ve hnízdě bažantího kohouta, peří z bažantí slepice, nohu z poštovního holuba, křídlo holuba hřivnáče a peří z kavky. Dne 21. března našel pod hnízdem mrtvé 21 denní mládě o hmotnosti 1170 g. Rodičovský pár se zdržoval v blízkosti hnízda, na kterém byly zbytky ze zajíce a bažanta. Při pitvě zjistil, že mladý výr byl v dobré fyzické kondici, měl v žaludku nestrávené zaječí maso a že příčinou úmrtnosti bylo zlomení 5. a 6. krčního obratle. Podle Unttendorfera specializace výra na určitou kořist způsobuje, že se při nedostatku oblíbené potravy uchyluje k usmrcení vlastních mláďat (případně až ke kanibalismu). Dá se předpokládat, že v popsaném případě bylo mládě usmrceno navzdory hojnosti jiných druhů živočichů pro nedostatek primární potravy, kterou byly právě různé druhy drobných hlodavců. Výr velký obývá severní Afriku, téměř celou Evropu a Asii.

V minulém století myslivci využívali nenávist havranovitých ptáků a dravců vůči nelítostnému nočnímu predátorovi při populárních výrovkách. Na tento způsob lovu ovšem dopláceli mnozí vzácní dravci, proto byl zakázán. S ohledem na noční způsob života se výr v praktickém sokolnictví při lovu nepoužívá. Tichý a nehlučný let impozantního ptáka těsně nad hlavami diváků je efektní atrakcí, kterou zařazují do svého programu téměř všechny sokolnické dvory u nás i ve světě. Vzhledem k přísné ochraně ve volné přírodě, jsou všichni výři na sokolnických dvorech odchováni uměle. Například Ľubomír France z Bratislavy odchoval již téměř 40 mláďat výra velkého. Podle Žalmana (1947) se výr může dožít až 100 let.

Zveřejněný text je obsažený v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě. 

Mysliveckou mluvu výra si můžete přečíst zde.